Žijme tady a teď....a naplno!

Je úterý, patnáct hodin. Sedím v divadle Jesličky. Čekám na schůzku s jednou z mých spřízněných, milovaných duší. Prohlížím si nástěnku. Na některých plakátech ještě jsem. Hlavou mi běží všechny ty krásné role. Pavel, Lysandr, Padraic, tatínek Šíma... Přemýšlím, přichází na mě trochu smutek. Snažím se držet, ale... stýská se mi.

Je čtvrtek, čtrnáct hodin. Sedím v klubu mého milovaného Klicperova divadla. Čekám na představení mého milovaného Davida Drábka. Přemýšlím, přichází na mě trochu smutek. Snažím se držet, ale... stýská se mi.

Po divadle, po hraní, po potlesku, smíchu, světlech a hlavně po všech těch skvělých lidech, které jsem u tohohle kumštu poznal. Přijde mi, jakoby to všechno bylo najednou pryč. Přitom to je půl roku, co jsem naposledy vystoupil s Davidem a Pavlínkou Tomicovou v Boromeu. Nebojte, nezapomněl jsem na to, o čem jsem psal minule. Vím, že jsme si každý naplánovali přesně to, co si máme prožít a co nového se naučit. A když si to uvědomíme, tak nás to zbaví všech těchto myšlenek, které do nás vnáší smutek. Jen si to připustit... Jen si připustit, že tu dokonalost nad námi prostě "nepřekonáme".

Tím ale neříkám, že se k divadlu nechci vrátit. Chci, ale dávám sám sobě volnost a přeju si, aby bylo všechno hlavně v souladu s plánem mé duše. Protože když z něho začneme scházet, dá nám to najevo. Různými způsoby, ale dá. Zároveň se mi na zmíněných místech vybavovaly myšlenky na budoucnost. Co bude? Co když se sem nikdy nepodívám? Co když se už na jeviště nikdy nepostavím? To, že se takových myšlenek máte zbavit ještě dříve, než je stačíte dokončit, to už víte. Ovšem proto o tom nepíšu... Na těchto příkladech jsem chtěl znázornit, jak je "nebezpečné", když žijete minulostí nebo v budoucností.

Náš strach totiž vzniká právě tam. Nikde jinde. Buď máme strach z něčeho, co se stalo, a vyčítáme si to, nebo se bojíme, že bude ještě hůř. Moji milí, učím se žít tady a teď. Snažím se nezajímat o to, co bylo včera nebo co bude zítra. Jsem tady a teď.

Tady a teď je sobota. Sedím ve Filharmonii. Už by mě má mysl opět chtěla zavést na vlnu stesku a horlivého vzpomínání, protože jsem tu dva roky pracoval jako uvadeč. ,,Nenene má milá. Já jsem pánem svých myšlenek. Jsem plně přítomen tady a teď". Zaposlouchávám se do nádherné skladby od Johanna Sebastiana Bacha - Air. Božské tóny mi zní v hlavě ještě dlouho poté a inspirují mě k napsání dalších řádků....

  Bytí v přítomnosti jsem začal praktikovat na procházkách. Přestal jsem přemýšlet. Začal jsem  vnímal svůj dech. Při nádechu jsem si říkal: "Já jsem." a při výdechu: "Tady a teď.". A pořád dokola. Najednou se mi otevřel nový svět, který jsem před tím neviděl, necítil, neslyšel. Viděl jsem barvy stromů, květin, země, kamenů. Slyšel symfonie ptáků, brouků. Cítil nejrůznější vůně. Vnímal celou tu dokonalost... Neuvěřitelné zjištění. Vezměte si, že jsem na tomto světě 21 let a nikdy jsem si toho ani nevšiml. Nejdříve jsem do přírody vůbec nechodil, přišlo mi to jako ztráta času. Procházka lesem pro mě byla prostě procházka lesem. Bez toho co vidím teď. Nechápal jsem to. Nerozuměl tomu. A teď už asi vím, proč tomu tak bylo...

Ta všudypřítomná láska je úžasný element. Je tady i tam i támhle. Všude! A víte, proč ho "normální" člověk neuvidí? Protože nemá čas, spěchá, vůbec se nemůže na danou vlnu naladit. Život většiny lidí, včetně mě v minulosti, by se dal přirovnat k jízdě rychlíkem. Představte si, že sedíte v kupé, koukáte z okna, vlak se rozjede. Co vidíte? Matně louky, lesy, pole, lán... hoj jede, jede z lesa pán... na vraném, bujném... No dobře, nechal jsem se unést úchvatným Májem. Zkrátka, vidíte vše v rychlosti, na nic nejde pořádně zaostřit, koncentrovat vaši mysl. To je pak opravdu lepší vzít si telefon a projíždět si reakce nespokojených lidí na facebooku na politiku. V první řadě to chce zpomalit, zastavit se, přestat myslet. Zavřít oči a dýchat, vnímat. Ale to si objeví každý sám. Přesně v tu chvíli, kdy to pro něj bude nejvhodnější. Nebo taky ne. I to je správně...

Bytí tady a teď funguje perfektně. Všude. Nejen v přírodě. Naučil jsem se v přítomnosti udržovat i komunikací s různými předměty, věcmi. Ráno, když vstanu, tak poté co poděkuji za další den plný harmonie a uzdravení, jdu pozdravit svou kuchyň. Děkuji konvici, že mi připraví horkou vodu pro můj čaj. Čaj před jeho pitím prosím, aby uzdravil každou mou buňku a přetavil ji na světlo a lásku. Během vaření snídaně si povídám s jednotlivými surovinami. Před jejím snědením si v duchu řeknu, že přijímám světlo v mých buňkách, myšlenkách, slovech i činech, vztazích i situacích. Poděkuji matce zemi za tyto skvostné suroviny určené jenom pro mě. A jím. Vnímám jednotlivé ingredience, chutě. Užívám si každé sousto. Možná si říkáte, že jsem blázen. Máte pravdu. Jenom blázni jsou totiž dnes svobodní...

Je úžasné vykonávat jenom tu činnost, kterou chci vykonávat. To je život v přítomnosti. To je život teď a tady. Když jím, tak jím. Když chodím, tak chodím. Když čtu, tak čtu. Ne, jako dříve, kdy jsem během oběda vyřídil 30 mailů, 20 zpráv a 10 telefonátů. Během procházky naplánoval celý další pracovní půl rok a během čtení knihy napsal tří divadelní scénáře. Buďme tady a teď, bdělí a plně přítomní. Samozřejmě je to strašný nezvyk. Pro mě je žít v přítomnosti nejtěžším úkolem ze všech. Kdyby byla nějaká soutěž o plánovače roku, myslím si, že bych v ní byl stejně suverénním vítězem jako Karel Gott ve Slavíkovi. Co bylo včera nebo bude zítra, není podstatné. Nechme se unášet, nechtějme mít pořád všechno pod kontrolou. Jsme v dokonalém "systému" jménem vesmír. A ten vždy ví nejlépe co a jak. Důvěřujme mu a neřešme nic. Vždycky jsme jenom teď a tady, tvoříme jenom teď a tady. Přítomný okamžik je podstatný.

Mým největším učitelem se stal náš kocour. Jmenuje se sice "Bambusek", ale nenechte se zmást, to jméno je zavádějící. Je dokonalý. Stejně jako každá bytost. Pozoruji ho každé ráno. Deset minut, dvacet minut, někdy i hodinu. Sleduji, jak žije v přítomnosti. Leží a spí. Jí. Prochází se po zahradě. Zvětří jinou kočku. Rozhodne se ji zahnat. Nastraží ouška, zaostří oči, nahodí tvář šelmy. Rozběhne se a... v půlce zjistí, že to vlastně udělat nechce. Převalí se na záda a pozoruje druhou kočku, jak kolem něj projde. Dojde k jeho misce, vypije mu mléko a pak kolem něj zase projde na cestě pryč. A Bambusek? Jde si zase lehnout. A tak pořád dokola. Dokonalá harmonie. Leží třeba půl dne. Proč? Protože ví, že bytí spočívá v jednom. Nebo vlastně ve dvou. V nádechu a výdechu. Toť vše. Nepotřebuje ani problémy, ani se z něčeho stresovat, ani nadávat. Nepotřebuje si plánovat, kdy bude chytat myš a kdy se půjde na písek vyvenčit. Je tady a teď, nechává se unášet.....