Vánoční povídka

Byť jsou Vánoce svátkem křesťanským, pro naší rodinu znamenají svátek spíše exotického rázu.
Atmosféra je u nás podobná jako v nějaké milánské rodině, v nedaleké Italii, kde otec
s matkou vedou rozčílený dialog v takových toninách, se kterými by měl problém i zkušený Paganýny.

Když opominu stres při shánění dárků, pečení cukroví a dalších typicky Vánočních aktivitách,
první větší neklid a nepohoda začínají většinou zhruba v půlce prosince, kdy otec zjistí , že jsme jedinným domem v okolí, který ještě není vyzdobený Vánočními motivy a světýlky. Ze začátku se nás i sám sebe snaží uklidnit slovy: ,,jen počkejte až se do výzdoby pustím já. To bude nejeden soused zavístivě vyhlížet ze své domoviny a v duchu klít, že ho z estetické stránky výzdoby někdo předběhl." Ovšem to jsou poslední pozitivní slova z jeho úst. Poté se vydává na půdu
a snaží se aspoň část naší výbavy najít. V té situaci si vždy v duchu pomyslím, že by sousedé ocenili zejména pestrou a krásnou češtinu v podání hlavy naší rodiny, protože s takovým počtem vulgárních slov v tak neuvěřitelně pravidelných intervalech by měli problém i v nedalekém ghettě a to ti nejsprostší romové. Přednáška z půdy je většinou zakočena jeho slovy: ,,Řekl jsem loni snad jasně, že nikdo nebude sahat na mé věci! Ta světýlka jsou moje, tak mi řekněte jaký exot z nich polovinu rozbil a druhou polovinu ztratil". Většinou potom ještě dodá, že to musel být nějaký náš soused, který chce tatínkovi ztížit situaci při vyzdobování.

Ovšem humor končí až ve chvíli, kdy se táta rozhodně vzít aspoň ten zbytek světýlek a vyrazit pro žebřík do dílny. V tu chvíli už je mi jasné, že na mě zanedlouho zavolá ,,Vítku, pojď mi pomoc" a já ho musím jít jistit. Nejinak tomu bylo i v letech minulých a pokaždé to skončilo tragédií. Například předloni ho napadla lišácká věc. Rozhodl se, že konkurenci předběhne tím, že vyzdobí i řadu tůjí, která je vyzázená souběžně s plotem. Ze začátku to neznělo zase tak špatně, ovšem, když ho napadlo, že vyleze po žebříku nahoru na tůje, na jejich placatý vrcholek se pohodlně usadí a bude zdobit, věděl jsem, že je zle. Nadhodil jsem tedy: ,,tati, to podle mě není dobrý nápad." - ,,No jo, co je dobré podle tebe mě nezajímá. Nemáš v sobě vítězného ducha. Aspoň, že jeden
z naší dvojice je ambicióní. U tebe stačí, když budeš držet žebřík a budeš tahounovi broukat k práci nějakou Vánoční koledu."

Při jeho výstupu na žebřík, jsem sice urputně broukal ,,hajdom, hajdom tydlidom", ovšem ve chvíli ,kdy vystoupal a sedl na vršek a radostně řekl: ,, prej nesmysl, budeme nejlepší" - tůje se prohla a otec se propadl zadkem napřed dovnitř do živého plotu. Jelikož měl nohy na žebříku, který já jsem za zpěvu pevně držel, stáhl mě pochopitelně sebou. Napadlo mě otce chytit za ruku.
V tu chvíli se pád zastavil! Otcův do morku spocený obličej se podíval na mě, potom pod sebe, na středně tlustou větěv, která ho z polsedních sil držela a zpátky na mě. Držel se pevně mé ruky, jenže větev začala praskat, ruce se nám pomalu rozjížděli a neštěstí nezastavila ani tátova ztrnulá věta: ,,Drž mě vole". Otec se obrovskou rychlostí propadal dolů tůjí, nohami napřed, kterými pohyb zastavil až nárazem do plotu, který prorazil a vjel k sousedům na zahradu, jejíž chloubou byl osvětený, dvoumetrový sněhulák, kerého otec samozřejmě nemohl minout.
Vzpomínám, že když jsme ho se sousedem vyprošťovali z pod zmrzlého sněhu, naschvál jsem to zdržovali, aby trochu vytuhl a následně neměl sílu nám nic udělat, jelikož jeho cholerický motůrek běžel na plné obrátky.

Minulý rok tatínek dostal nápad o něco bezpečnější. Pořídil ze dřeva vyrobenou sobí rodinu, kterou umístil dopřostřed zahrady a s radostí jí nazdobil světýlky. Ovšem co čert nechtěl. Jako na podtvoru, byla obrovská bouřka a velkou většinu sobí rodinky odnesla pryč. Zbyl jen sob, kterého jsme pojemnovali Robert, a to jen proto protože byl přibit k zemi. Jeho příbuzné už otec nenašel a to i přesto, že po nich pátrala hradecká policie a všude po měste vyseli na sloupech papírky ,,Hledá se sobí rodinka. Jsou čtyři, svítí, jsou ze dřeva a neslyší na žádné jméno". V tu chvíli mi došlo, že nejsme ostudou jen pro lidi v naší ulici, nýbrž pro celé město. Otec později věnoval Roberta našemu dědovi, který mu nakoupil rodinu novou.

Ovšem letos jsme "zdobení" nasadili korunu. Když jsem od otce převzal žebřík oznámil mi, že má před barákem připravené překvapení.
A skutečně. Před domem stál obrovský, tří metrový stromek. Pracně jsme s otcem několik hodin denně, zhruba celý týden nandávali na stromeček nejrůznější haraburdí a hlavně světýlka, protože bez nich nejsou Vánoce. Po týdnu jsme zjistili, že je něco špatně, když nám světýlka nešla rozsvítit. Rozhodli jsme se tedy nahodit pojistky v našem domě. PO několka neúspěšních pokusech začínali
otcovi docházet nervy. ,,Chyba není na našich pojistkách, ale na pojistkách mětských. To jim tak dovolím, aby nám ty sičáci zničili Vánoce." a vydal se k elektrické boudičce, která se nachází před naším domkem. Byla zamčená a bylo na ní napsáno velkým písmem ,,v případě problému zavolejte obsluhu na tomto telefoním čísle", ale protože bylo 24tého dopoledne, obsluha už byla někde
v okruhu svých blízkých. Otec několkrát zaklel a pak utrousil ,,co já se tady budu doprošovat nějakého neschopného pracovníka, který nebere telefon. Zvládnu to sám! Přeci jenom jsme měli na gymplu dvakrát týdně hodinu elektrotechniky, nebude to nic těžkého."
Poslal mě do dílny pro kleště a sám zatím přemýšlel, jak tu věc vůbec rozdělá. Než jsem ale stačil pomůcku přinést, otec už utrhnul jedno dvířko a byl plně ponořen v tvůrčím procesu, poslal mě proto domů, aby ho nerušil.

Zhruba po třech hodinách přišel dovnitř, uřícený muž s roztrhanou bundou a vlasy vztyčenými ke stropu. Maminka strachy vzdechla: ,,pane bože Rudo! Nestalo se ti nic." Otec se hrdě usmál a řekl ,,to teď není podstatné. Podstatné je, že máme nejlepší výdobu nejen v naší ulici, ale široko daleko!." Když jsme vyšli společně s mým mladším bráchou a maminkou před bárák, abychom se podívali na ten skvost, byla tam už pěkná řádka přihlížejících, kteří přišli z okolních domů. Bylo to nádherné. Vysoký stromek svítil vskutku nádherně, ozdoby ladili jedna k druhé a obrovská špice nahoře byla opravdový majstrštyk. Otec nás obejmul a byl pyšný.
Zhruba půl minuty. Potom stromek dvakrát dlouze zablikal, zastřásl se a zhasnul. V tatínkových očích byl smutek. Jakoby bylo v tu chvíli po Vánocích. Ovšem než se hlouček sousedů stihl rozejít, zablikali podobně i lampy v naší ulici a poté i světýlka na jednotlivých domech a na závěr i světla ve všech domácnostech. Daň za rozvícení "mohykána" byla docela přísná.
Všichni naši sousedi se tedy museli na štědrý den vydat k prarodičům a nebo zůstat doma při svíčkách. Naše pověst byla ještě peprnější.

Ovšem to jsi tatínek po cestě na chalupu rozhodně nepřipouštěl. S ohořelým obočím si notoval Vánoční koledy, které se linuli z radia a jen polohlasně dodal, že MI si jen tak Vánoce zkazit nenecháme. Při příjezdu nás přivítal děda slovy ,,pojďte se podívat
na soby." Na což mu otec, který byl výrazně promrzlý z montování stromku jen dodal ,,dědo, ty jsme viděli loni" a už jsme se sunuli do příbytku za babičkou. V chodbě nás děda dohnal a řekl ,,kam ten spěch?" - ,,ale do tepla" poznamenal otec. ,,Ještě jsem si připravil pro Matýska takové překvapení" dodal nadšený děda. Vyšli jsme před barák a vydali se směrem k nejbližšímu rybníku.

Tam děda vytáhnul z kapsy pytlík s vodou ve které byla maličká ryba a prohlásil: ,,součástí Vánoc je od jakživa pouštění ryby do jezera. Ovšem musí to učinit nejmladší člen rodiny." Čtyřletý Matyáš nadšeně vykulil oči a nevěděl co má dělat. Zhruba po půl hodině během které se děda snažil předat rybu ze svých rukou do rukou Matyho se ozval táta, který už podle stuhlého výrazu přimrznul k zemi: ,,Tak už ji pust sakra, nebo odjíždím!"
Děda v tu chvíli zbrkle předal rybu hlavnímu posuštěči, ovšem ta už to nevydržela, mrskla sebou, spadla do vody a uplavala. Matyášovi opuchli oči a spustili se mu slzy, chudák děda to schytal na plné čáře: ,,Zkazil si celé Vánoce!" zakřičel Matyáš.
To byl signál pro našeho tátu, který už ztratil v té zimě všechny smyslové orgány a tak jen zahlásil ,,Jedem!"

Na chalupě bylo nádherně. Babička nadělala mraky řízků, klobás, kapra i kotel hráškové polévky. Společně jsme sledovali v televizi, jedli cukoví, užívali si vůni skořice pohádky a na chvíli se zdálo, že i naši puritánskou rodinu zastihly aspoň na chvíli ty pravé, nefalsšované Vánoce.

To ale jen do chvíle než mělo dojít na předávání dárků. Děda totiž odešel nenápadně kolem sedmé na záchod a vydal se rovnou do skříně ze které vytáhl starý mikulášký hábit, přidělal si bíle fousy a připravil zvoneček. Po chvíli jsme uslyšeli zvonění. Matyáš vystartoval ,,ježíšek"! Vyrazili jsme ke schodům. když jsme položili nohu na první schod, děda se objevil v jemném světle nad námi.
,,To je on" rozzářili se Matyho oči, ovšem co čert nechtěl, rozhodl se Ježíška poznat osobně a tak se rozběhl po schodech nahoru. To sedmdesátiletý děda nemohl čekat a tak se dal na útěk. Ovšem nebylo kam, tak si to namířil zpátky ke stromečku. V rozpuku zakopnul o svíčku a chytla mu nohavice. ,,Hořím" ozvalo se v zápětí. Malému bráškovi v patách jsme se strachem zoufali, jak děda situaci vyřeší, o všem nikoho nás ani ve snu nás nenapadlo, že vzal svou úlohu natolik vážně, že se pokusí vyletět z okna. A skutečně. Když jsme přišli ke stromečku, bylo dokořán otevřené okno a dole na nasvícených sobech ležel děda. Ten naštěstí jako zázrakem vyšel z celého zážitku bez zranění. Ovšem daleko větší zranění utrpěl mladší brácha, kterému nejen, že děda, že děda zkazil už po druhé celé Vánoce, ale při pohledu z okna na hořícího ježíška, který ležel na sobovi prohlásil větu na kterou do smrti nezapomenu:

,,Maminko, proč nevzlítnul?"