Nemusím to nikam dotáhnout, jsem šťastný jen tak

Jsem ze sportovní rodiny, takže z dětsví jsem si odnesl silný program, který se týkal toho, že to musím někam dotáhnout.

Jinými slovy až NĚCO dokážu, pak se stanu NĚKÝM. V mém případě měl být vysněným "někým", úspěšný hokejista. Proč? Abych byl dobrá vizitka přeci! Víte, jak se krásně chlubí tím, že máte doma hokejistu? No jéje! Hokejisté jsou přeci jedni z nejšťastnějších lidí na zeměkouli! Patří do té skupiny, kam spadají i další špičkoví sportovci, podnikatelé a politici. No a ti se mají jako prasata v žitě. Tři dovolené ročně, modelky, bazény, no na co si vzpomenete. Co říkáte? Není to ideální cíl? Každý malý kluk chce býti přece sportovcem, tak proč ne já?!

Pokud Vám to v této fázi článku nedochází, přečtěte si ten první odstavec prosím ještě jednou. Jednoduše řečeno, existuje takový zvláštní mechanismus, ve chvíli, kdy se to snažíme někam dotáhnout, tak ego sílí, zatímco duše slábne. Spousta lidí tak žije jenom z materialismu, který je absolutně nepodstatný, protože nevědí, že Duše pokračuje, zatímco tělo zůstává.

Dneska už nechápu, proč bych to měl dotáhnout někam, kde je to podle naší civilizace vysoko? Mám se rád jenom za to, že jsem. Jsem totiž dokonalost sama. Stejně jako vy! A to stačí. Už jen to, že "jsme" je naším největším "úspěchem", i když to je nepřesné slovo. Uvědomil jsem si to, když jsem dvanáct hodin denně ležel. Nic jsem nemohl. Nevydržel jsem chvíli stát. Najednou jsem měl čas. Nikam jsem nemohl spěchat. A tam mi to došlo. Život je nádech a výdech. To znamená to slovo být, které se učíme ve vyjmenovaných slovech po b. Nádech a výdech. S životem nás spojuje dech. To je dokonalost. Božství.

Teď si možná říkáte, co to plácám za nesmysly? Dobrá, pak si vzpoměňte na malé děti. Když se narodí malé dítě, je to zázrak. Cítíme ohromné štěstí. Nevýslovné. Dítko milujeme, dáváme mu každý kus sebe. Vzpomeňte si, že malé děti čerstvě po porodu spí na takové speciální podložce, která kontroluje jejich dech. Jakmile začne zařízení pískat, rychle, ať je den nebo noc, spěcháme k našemu milovanému. V tuto chvíli nám život ukazuje, jak šikovně to má vymyšleno. Že je ten život opravdu jenom o tom, zda dýchame.  Vzpoměňte si, že ze všeho se radujeme. Cokoliv co děťátko udělá. Přetočili jsme se na bok! Děláme první bobek! Smějeme se! Říkáme první slovíčka!

Za to vás ve čtyřiceti málokdo pochválí. Protože ve čtřiceti už vás chválí za to, zda jste to někam dotáhli nebo zda jste úplně "normální" (ne)obyčejný člověk, který prodává
v uzeninách.

S vývojem technologií se to navíc ještě všechno zrychluje. Dříve jste čekali na to, než vám přijde odpověď na váš dotaz ve formě dopisu, minimálně tři dny. Dneska? Smsku napíšte a rovnou odešlete během pár sekund. Dříve bydleli lidé tím stylem, že sami sebe uživili tím, že si pěstovali ovoce, zeleninu, případně měli dobytek. Na to dnes samozřejmě není čas.
Protože máme nalifrované diáře od pondělí do neděle takovým způsobem, že si nestíháme dojet koupit potraviny ani do obchodu, kde už veškerou přípravu udělali za nás. Pracujeme.
Dřeme. Ženeme se za svým snem nebo kolikrát za snem našich rodičů. No a to je těžká situace. Typickou vlastností snu je to, že uniká. A mi žijeme tím, že až jedou budu konečně tím ředitelem,
už bude všechno v cajku a budu konečně šťastnej. A když si ho splníme, je na řadě samozřejmě další cíl. Já si myslím, že to akorát odvádí naši pozornost od toho, abychom se radovali. Teď hned.

Píšu o své minulosti. Nejdříve bylo mým snem stát se hokejistou. Potom hercem. Vyrostl jsem na Sylvesterovi Stallonem a Arnoldu Schwarzeneggerovi. Ti svých snů dosáhli a?
Udělali pro to všechno. A to je právě ono. Obětovat všechno, znamená, že vám to vezme všechno. I život. A jeho krásy. Přátele. A hlavně zdraví. A zdraví je to nejvíc co máme. Klenot. Jinými slovy, buď zdraví nebo tvrdá práce. Já chci být zdravý. Chci se radovat ze života, z přírody, mých přátel, humoru, procházek, dobrých knih, psaní a dělání toho co mě baví. Bavení lidí.

No a co teď, co s tím? Léčebna pro workoholiky neexistuje. Knih je pomálu. Doktoři vůbec nevědí. Teda vědí. Antidepresiva. To je takový objev tohoto století, jako v minulém penicilin. Lék na všechno. A na nic.

Změnil jsem se. Svůj přístup k životu. Myšlení. Přátelé. To co do sebe dostávám. Jsem štastný, protože chci, ne proto, že bych byl známým hercem. Posílám všem okolo sebe pozitivní vibrace.
Jsem vděčný. Za každou "maličkost". Každý den prosím o mé uzdravení a věřím v něj. Život mě totiž učí. A krásně. A ve velmi brzkém věku. Ale to už se dostávám k jinému tématu.

Nabízí se mi to zakončit větou mé kamarádky Alenky Dolákové: ,,Buďte šťastní jenom tak!"

Vítek