Nemoc jako pozitivní signál pro můj (i váš) život
Narodil jsem se 9. 9. 1997 do hokejové rodiny v Hradci Králové. Od mala jsem byl logicky vedený ke všem druhům sportu, poté převážil lední hokej ve kterém jsem se, ale nikdy necítil doma. V 15ti jsem s ním skončil a vydal se na dráhu mého vysněného herectví. Byl jsem pracant, nic jsem si neodpustil, tak jak mě naučil sport i můj otec. Vše jsem měl do puntíku naplánované a nic nebránilo tomu, abych to zrealizoval.
Šel jsem si "tvrdě" za svými sny
Po maturitě, tedy v září 2017, jsem se vydal do Prahy studovat herectví. U toho jsem hrál v divadle, dostal se k dabingu a psal vlastní divadelní představení. Pokračoval jsem ve sportování všeho druhu. Pravidelně chodil do fitka, na jógu nebo běhat. Všechno přesně tak, jak jsem si vysnil. Bylo to neuvěřitelné. Jako by neexistoval čas, miloval jsem všechno, každé představení, zkoušku, novou dabingovou roli...Nezastavil jsem se, neodpočíval jsem, šel jsem si za "svým". Chtěl jsem sám sobě i ostatním dokázat, že na to mám...
Tvrdý zlom
Tohle trvalo přesně půl roku... Pak přišly nevysvětlitelné poruchy spánku. Z ničeho nic jsem najednou dvakrát, třikrát za měsíc nemohl vůbec usnout, do toho přišla až nadměrná únava. V lednu jsem už málem zkolaboval, nezvládal jsem ani školu, ani žádnou svojí oblíbenou aktivitu. Rozhodl jsem se zvolnit, trochu ubrat, protože podle všeho jsem se přepracoval. To byla moje první a dlouho trvající myšlenka. Dal jsem si tedy měsíc volno, ovšem po návratu vypadalo všechno snad ještě hůř. Školu jsem musel přerušit, z divadla odejít, pokračoval jsem jen v psaní a hraní s mým kamarádem Davidem Kupčekem a taky v dabingu, protože zejména ten byl ze všech mých činností nejméně fyzicky náročný.
Další měsíce jsem tak nějak zvládl. Vzpomínám si, že v té době spoustu mých kamarádů mi říkalo, že jsem strašně zhubnul, kam se poděly mé svaly a tak dále. Popravdě, byl jsem v té době rád, když jsem přežil dopoledne v dabingu a potom jsem se mohl jet domů vyspat, natož abych byl schopen nějaké fyzické aktivity.
Současná medicína nehledá příčiny, ale oddaluje utrpení
Samozřejmě jsem během té doby byl několikrát u lékaře. Někdy v září to podle něj tedy byla přepracovanost, ale i když jsem zmírnil, spát se mi nedařilo a únava se ještě zvětšila. Na jevišti už bych nezvládl uskákat dvouhodinové divadelní představení, tak jsem obnovil své talkshow. V moderátorském křesle jsem to zvládal lépe a byl jsem rád za to, že mám tu možnost. V červenci se ale celá situace opět změnila. Při moderování talkshow "Mimo mantinely" jsem už v ruce málem neudržel ani mikrofon, ani nedojel domů. Následně byla situace čím dál horší. Na začátku srpna jsem svou důvěru k lékařům po 9 měsících naprosto ztratil, když jsem navštívil psychiatra. Ano, psychiatra. S mými příznaky se s Vámi nikdo jiný bavit nebude, neexistuje žádný specialista. Řekl jsem mu svůj příběh od začátku až do konce, tak jako teď Vám.
"No, podle mého tvrdého psychiatrického oka žádnou duševní chorobu nemáte."
"Ale to já přeci vím. Trpím nadměrnou únavou, vysíleností, začínám mít problémy i s chůzí, mám tlak na hrudi a denně proležím zhruba deset hodin."
"Ano, ano. Můžu Vám napsat antidepresiva."
"Vždyť jste řekl, že nemám žádnou duševní chorobu."
" Nebojte, jsou jen lehká, nenávyková. Pomohou Vám."
"Nechci antidepresiva, děkuji."
"Dobře, Vy se tedy nechcete léčit?"
"Ne, chci být jen zdravý."
"Nechci Vás strašit, ale únavový syndrom je nevyléčitelný."
Odjel jsem domů v pláči a beznaději. Nedávalo mi smysl, proč já? V jednadvaceti letech? Jsem přeci na začátku života, kariéry, mám všechno, co jsem kdy chtěl... Proč nemůžu skoro chodit? Proč se mi pořád motá hlava? A proč se to pořád zhoršuje? Co když to bude ještě horší? Co když...? Co když...? Co když...?
Po týdnu jsem začal i špatně dýchat. Pořád jsem říhal, jako bych se měl každou chvíli pozvracet. Přestal jsem skoro chodit. Můj milovaný strýček, který se stal mým
ošetřovatelem, měl jen dvě možnosti: Odvést mě na psychiatrii,
aby mě něčím přivedli zpět k životu, nebo k duševní
léčitelce, ke které mě objednal. Andělé ho zřejmě pošimrali
na té jeho krásné plešaté hlavě a on, jako vyspělá duše, nemohl učinit jiné
rozhodnutí než vybrat druhou variantu.
Nejpodstatnější okamžik v mém životě
Když jsem k ní přijel, skoro jsem už nemohl ani mluvit. Od té chvíle, kdy jsem ji viděl a ona řekla odpověď na mou otázku: "Proč já?" - "Protože jste si to všechno předem naplánoval.", se můj život proměnil k nepoznání. Přestal jsem před tím utíkat. Vydal jsem se cestou sebepoznání a lásky. Vydal jsem se cestou k sobě samému, do svého nitra, abych objevil tu obrovskou "moc", kterou tam každý z nás má. Můj stav se do tří dnů zlepšil, pochopitelně. Jinak bych možná teď nepsal tyhle řádky.
Chci psát o tom, že všechno je dokonalé teď a tady a vy nemusíte dělat vůbec nic, protože samotné bytí spočívá v jednom. Nádechu a výdechu. Chci psát o tom jak se negativní myšlenky dají přeměnovat, o tom, že se nesmíme nechat vyvést z harmonie, o dnešní době ve které všichni tak strašně moc spěchají, že přestali vnímat to podstatné. Ty nádherné vůně, barvy, zvuky, chutě. Ten zázrak ve kterém žijeme. O tom, že jsme se naučili hodnotit a soudit a začali rozdělovat věci na dobré a špatné. O tom, že jsme přestali děkovat za všechno to božství, které nám matka země dává. O tom, že jsme začali konzumovat věci, které k životu naše tělo vůbec nepotřebuje. Nebo třeba také o tom, že jsme přestali poslouchat svou duši a dali jsme přednost egu.
Tento blog je zkrátka má cesta. Cesta mé duše, která se teď radostně pohupuje, protože jsem ho začal psát na její popud. Myslím, že tak učinila zejména proto, aby stmelila co nejvíce lidí, kteří jsou v životě nespokojení, nemocní nebo k nim mělo toto vyšší poznání přijít přesně v tento čas. Je to něco jako veřejný deník mé duše, která se rozhodla vyléčit láskou a harmonií. Je to přesně ta cesta, kterou jsem si vybral a kterou mám v tomto životě zažít. Není to náhoda. Nic není náhoda, ani to, že čtete tyto řádky.
Vykročte na ní semnou, ještě dnes...
S láskou, Vítek
PS: Jakékoliv dotazy nebo otázky Vám rád zodpovím během živého vysílání na fb, které bude.