Nadechněte se, rozpřáhněte ruce a leťte!

Víte, vždycky jsem měl pocit, že, abych byl šťastným člověkem, musím něco dokázat. Musím být někým. Proto jsem se hnal do Prahy, abych se stal "někým", abych se stal tím velkým hercem, které všichni obdivují, protože je herec. Je sobota dopoledne, sedím u počítače projíždím facebook. Do uší mi zní píseň z desky Darka Krále, která obsahuje hity z her Klicperova divadla. Poslouchám. A refrén ze hry Koule v podání Petra Kotvalda, jako by mi nahrával na téma dnešního článku, zpívá se v něm:

,,Makáš, jak čert, makáš jak čert, aby tě svět měl aspoň trochu rád."

Geniální. Vesmír mi okamžitě odpověděl. Snažil jsem se makat, aby po mě aspoň něco zbylo, aby mě měl svět aspoň trochu, trošičku rád. A při tom mě miluje a nemusím dělat vůbec nic.

Najednou narážím na rozhovor s Markem Ebenem. Redaktorka zmiňuje, že je úspěšným hercem, zpěvákem, moderátorem a textařem a říká, že má důvod být šťastný. A Eben ji odpovídá

,,Ale to jestli jste šťastný přeci záleží na Vás. Ne na tom co se Vám v životě povedlo."

Redaktorka nechápe: ,,Jak to myslíte? Vy nejste pyšný, co jste dokázal." a on řekl:

,,Ne. Jsem šťastný, protože jsem se rozhodl, že chci být šťastný. To nemá nic společného s tím co jsem, jak vy říkáte dokázal."

A bylo to. To je názor. Úžasné, pomyslel jsem si. Chtěl bych se s tím člověkem setkat, napadlo mě v duchu. O pár minut později mi píše moje kamarádka Lucinka, že má dva lístky na bratry Ebeny a přeje si, abych šel s ní. Náhoda? Nemyslím si :)

,,Štěstí je stav. Vnitřní stav. Způsob, jakým prožíváme svět a sebe sama. Je to láska k sobě samému. Štěstí je být sám se sebou a nepřekážet si. Protože, když je pro člověka přirozené vycházet sám se sebou a milovat sebe samu, pak je jednoduché milovat i ostatní. Čím svobodněji necháme proudit proud života, tím svobodněji se budou splétat jeho jednotlivé pramínky. Ty jednotlivé věci, které nam do života přichází. Jako přátele, filmy, knihy a tak dále. A já jsem se naučil, že záleží na mně, zda budu šťastný nebo ne. A při tom nemám pocit, že bych něco hledal. Já mám pocit, jako bych to už dávno znal. Jen to znovu nacházím."

To jsou myšlenky Jaroslava Duška. Dovolil jsem si ho citovat, protože přesněji bych to nedokázal vyjádřit. V těch pár řádcích je všechno. Štěstí je tu s námi neustále, je to náš přirozený stav, takže i člověk, který říká, že je nespokojený je ve skutečnosti spokojený. Jen ještě neobjevil v sobě ten plamínek, jako Jaroslav Dušek. A pak mu to jednoho dne dojde. Dojde mu, že říkal nesmysly. A nebo taky ne. Nic není špatně, nic není dobře.

Jenže my jsme si zvykli, že máme těžké životy a být šťastný, to je, jak by řekl Ostravský horník ,,kurva fuška. To není hen tak." Všimněte si našich zvyků. Když má někdo narozeniny nebo svátek přejeme mu "hodně štěstí". Přejeme mu, aby měl hodně štěstí. A myslíme to tak, aby paní "štěstí" přestala kouřit poobědovou cigaretku, vrátila se zpátky do kanclu a začal sakra makat. V našich hlavách je štěstím jakási sekretářka, která si dovoluje "ulejvat" se z práce. Tak jí tím přáním pěkně vynadáme, aby si uvědomila, že takhle to nejde! Že jestli kvůli ní nebudeme šťastní, tak dostane padáka a my dáme práci jinému štěstí, které nás bude dělat šťastnými. Které už bude svou práci dělat poctivě a zahrnovat nás penězi, auty, botami, zvířaty, no prostě vším! Protože si to asi zasloužíme ne? A když to nepřichází, pak jsme nasraní. A někdo je nasraný celý život. Protože pořád ještě nesehnal schopnou pracovnici do svého kanclíku. A pak na smrtelné posteli mu to konečně dojde, že tu celou dobu byla. Jen jí nechtěl vidět. 

Štěstí je tu s námi, směje se na nás a drží nám pestičky v každém kroku. No, ale to přeci nejde, ne? Aby to bylo tak snadné, ne? My jsme přeci lidé! Složitá rasa. Všechno je složité. Celý tenhle systém. Jídlo, které nám dala matka Země si musíme znovu koupit. Nikoho přece nezajímá, jak se jmenujeme. V tomhle systému jsme číslo. Naše rodné číslo. Na úřadech je všechno složité. Ani úředníci se v tom sami nevyznají. Vymysleli jsme si soudy a pravidla a ty platí! Protože proto! Musí být pořádek! Tak a je to. Když jsem v září přestal chodit a řekl doktorce, aby mi dala neschopenku řekla mi, že jako OSVČ na ní nemám nárok. Nebo respektive mám, ale budu muset dál platit sociální a zdravotní a od státu nedostanu ani korunu. To jsme to dopracovali co? Nedivím se, že když se tohle většina lidí v těch nepříjemných stavech dozví, že se z toho složí úplně. A stejné je to všude. Když jsme byl minulý týden v nemocnici, ještě než jsem sestře řekl své jméno a že jdu na vyšetření, začala předemnou máchat rukou, abych jí dal kartu pojišťovny. Nezajímá ji, že příšel Vítek Martinec. Pro ní jsem 970909/3252. Jsem pro ni číslo. Nic víc. V dnešním světě je v podstatě jedno jestli jste vězeň nebo pacient nebo cokoliv. Vždycky máte své číslo! Bez toho to nejde! Přijede na parkoviště a na lístku máte číslo. Jste parkujicí číslo.......Když spolu dnes dva lidé nechtějí být, tak se rozvádějí dva roky. Je to normální? Pak se nedivme, že někomu přijde normální říkat, že není šťastný.

Píšu tento článek v průběhu celého týdne. Dneska už je pátek. Sedím v restauraci Localis a dopřávám si svou oblíbenou anglickou snídani. Pořád ve mě doznívá fantastický zážitek ze včerejšího koncertu. Ebeni mě opravdu dojali stejně jako pobavili. Jejich písně mají geniální texty, nádhernou hudbu a jsou ódou na život. Navíc osobnost Marka Ebena je mi velmi blízká. Líbí se mi, že věří, že nás "něco" přesahuje, miluju jeho přirozené moderování, příjemný hlas i vyvážený humor. A toho se mi dostalo i při našem osobním setkání po koncertu, kdy Ebeni zasedli za stůl a podepisovali se. Nejdříve jsem mé kamarádce Lucince, která mě na koncert vzala sebou a kterou už všichni dobře znáte z besedy, řekl, že to nepotřebuju, že mi to neudělá radost, ať jedeme radši domů. Lucinka mě ještě chvilí škádlila a už jsem pádil pro jejich CD Čas holin. Postavil jsem se do řady a urputně přemýšlel. Jak je oslovit? Co říct? Čím pobavit v tom monotónním podepisování? Přiznám se, nejvíce mě zajímalo, jestli je Marek Eben opravdu tak láskyplným člověkem, jakým je z obrazovky. Když jsem se dostal na řadu, podal jsem pánům CD a utrousil jsem:

,,Teda pánové, ještě, že máte tak krátké jméno, že Vám ta autogramiáda, tak rychle odsýpá".

Ebeni se rozesmáli, každý se podepsal a při předávání CDčka na zpět mě Marek Eben nezklamal, když řekl:

,,No jo, to je vlastně pravda. Jaké to musí mít třeba taková Sarah Jessica Parker......"

To jsme se zase hlasitě rozesmáli my s Lucinkou.

Na televizi nekoukám, ale přiznám se Vám, že Stardance jsem naprosto propadl. Je to úžasný a absolutně nezaměnitelný formát. Nadšeně zkoukávám taneční večery od začátku. Teď jsem u třetího dílu. Víte co se mi líbí nejvíc? Že i když to je soutěž, tak to na mě působí jako večer u kterého je jedno, kdo vypadne a kdo půjde dál. Jde o ten prožitek. A ten tam bezpochyby je. Eben a Kostková všechny soutěžící svými větami hladí jako spokojená maminka své děťátko, které má zasebou své první vystoupení v hře na zobcovou flétnu a celkově z toho na mě tryská pohoda a jistota, že ať se stane cokoliv je to správné. Tanec vypadnutého páru na závěr všechna má slova jen podtrhuje.

Další den sedím v obýváku, dávám si své oblíbené kafe, které už, ale piju jen příležitostně a poslouchám znějící hudbu. Z rádia jakoby tomu pro "nevěřící" náhoda chtěla hrají zrovna Bratři Ebeni a píseň, Nic není tak horký, která pasuje do tohoto článku jako ulitá. V refrénu se zpívá:

A tak to je. Nic není ve skutečnosti, tak horký. A věřte mi, že když tu píseň napsal Marek Eben, který už přes třicet let pečuje o svou ženu, která je na vozíku, má svou patřičnou hloubku. Ten muž naprosto přesně ví, co říká. Všechno co v životě potkáváme je jenom dočasné, je jenom zkouškou, která ná má dovést zase někam jinam. Někam dál. A jenom ta láska, štěstí, harmonie, pravda, světlo, božství, říkejte si tomu jak chcete. Jenom to vytrvá na věky. To je s námi pořád. Cítím, že teď spousta z Vás řekne, ale co ta jeho žena, vždyť tu štěstí opustilo! Vždyť je na vozíku! Naopak, moji zlatí. Ta si je svého štěstí vědoma nejvíce ze všech. Protože v takové životní situaci Vám to dojde. Ale skutečně dojde. Ve chvíli, kdy ležíte spoutaní na posteli a nemůžete se pohnout, Vám přestane rčení, že život je nádech a výdech připadat jen jako má šílená fráze. Tomu věřte. Proto o tom píšu, abychom si to uvědomili dříve, než nám to ukáže ta moudrost nad námi. Tím Vás nechci strašit. Pro pána, ještě to tak. Jen konstatuju.

Víte, my ale neumíme přijímat. To je náš hlavní problém. Onemocníme a náš postup je, že nejdříve začneme plakat, litovat se a potom začneme nadávat. Na svět, na život, na Vesmír, na psa! Strávíme noc v lihu, abychom tomu aspoň na chvíli unikly, během ní propláčeme partnerovi rameno a ráno se probudíme..............a? A stejně tu situaci musíme přijmout! Nic jiného nám nezbývá, stejně to musíme zvládnout! To je co? Tak šetřete čas a naučte se přijímat

Když jsem "onemocněl" spoustu lidí to nedokázalo pochopit. Nedokázali to přijmout. Ale vůbec. Nechápali. ,,To je blbost! To nemůžeš bejt unavenej! To je blbost, blbost! Nemáš žádnou kondici, choď víc sportovat." Chápete? Já se sotva udržel na nohou a spousta lidí mi říkalo, že je to proto, že jsem nic nedělal. Já, který jsem od 13ti dělal 100 dřepů naráz. Bez přestávky. To není chlubeni, já neříkám, že to bylo dobře. Chci jen ukázat to, kam až to nepřijetí může dojít. Věřte nebo ne, spousta lidí mě považuje za simulanta. Pokud máte ve svém okolí podobné lidi, v první řadě je přijměte. Jsou tu z toho nejlepšího důvodu, aby jste se od nich učili. A hlavně se nesnažte, aby něco pochopili, oni to nedokážou, nemají na to systém, prostě to neumí. A nepochopí Vás ani kdyby jste jim to předložili 1000 lépe.

Přijímejme. Nic jiného nám nezbývá. Musíme si uvědomit, že celou tuhle dokonalost nad námi prostě nepřelstíme. Že to prostě nemůže jet, tak jak mi bychom chtěli. Jede to tak jak jsme si předtím naplanovali, jak jsme před tím chtěli. Jenže spousta z nás nedokáže přijmout ani to. To je potom těžké. Víte co řekl Marek Eben, když se ho ptali, jak zvládá situaci kolem jeho ženy? 

,,Museli jsem tu situaci přijmout. To bylo to nejdůležitější. Řekli jsme si, že to přijímáme, protože věříme, že tam nahoře je to v daleko lepší režii."

A ti reportéři nechápali a tak se ptali dál, co bude ? Co v budoucnosti? A on řekl:

,,My jsme si se ženou řekli, že vždycky odžijeme ten den a nic víc nebudeme řešit."

No a takhle jednoduché to je. Tím se dostávám k takové té omleté frázi: ,Žijte každý den jako by byl poslední." Mě se spíš líbí to co napsal E.E. Smidht ve své hře Oskar a růžová paní:

,,Žijme každý den, jako by byl první."

Protože když je ten den první, tak ještě nic neznáme. Všechno je poprvé. Nepoznané. Originální. A když se takhle budeme dívat na svět den ze dne, tak nám to dojde. Že žijeme v zázraku.

Je neděle, jedenáct hodin, jedu autem. Tenhle článek jsem zahájil písní, protklal písní a asi ho i písní ukončím. Opět je totiž k tématu. Rudolf Křesťan z rádia notuje ,,ještě jedno kafe a jdu dál, no tak ještě jedno kafe krucinál - než jedu dál." A tak to je. Jsme jen poutníci, kteří si za tu naši celoživotní pouť dají jedno kafe a jdou dál. Čas totiž nezastavíte. Všechno se vyvíjí. Jde kupředu. A jak říká můj děda ,,jsme tu jen na vycházce", tak se prestaňme bát, že na náš ze křoví vyběhne pes, protože i ten náš pokouše s tím nejlepším božským umyslem, který jsme si sami vybrali.
No tak moji milí, rozpřáhněte ruce, nadechněte se a leťte! Štěstí čeká. . .